Ten rok byl událostmi našlapaný, prakticky od jara do podzimu se něco dělo. S naším štábem začal pravidelně jezdit Jirka Krejčí mladší a postupně se z něj stával právoplatný člen týmu. V roce 2012 se zúčastnil všech tří velkých světových akcí, tak dejme tentokrát prostor na vzpomínání jemu.

„Mezi štáb jsem se dostal díky mému otci, který v té době jezdil na velké akce jako jeden z komentátorů, a protože mě požární sport bavil, bral mě vždycky s sebou. Jako nejmladší člen týmu jsem byl ze všeho mírně řečeno vykulený. Kolem mě jména, která jsem znal hlavně z výsledkových listin, a já tehdy těsně po základní škole mohl tyhle borce potkávat. V tom roce jsem zvládnul všechny tři světové šampionáty.

První velkou akcí pro mě bylo mistrovství světa dorostu ve Valmieře. Z ní si toho tak úplně moc nepamatuju. Maximálně tak studené polévky s koprem, který tam dávali snad úplně do všeho a pak taky mistrovský titul Martina Lidmily mezi středními dorostenci. To tedy bylo finále…až po rozdělovač všichni čtyři úplně stejně a na rozdělovači taky…Nikdo nezapojil…První se ale ze šoku probral „Čmelda“, vrátil se, zapojil a doběhnul si pro zlato. A tam skočil do náručí svému tátovi a Kubovi Paulíčkovi.

Další velkou akcí bylo mistrovství světa akademiků a juniorů do 23 let v Bulharském Plovdivu. Hlavní vzpomínkou pro mě bylo vedro od samého rána až do večera. Přenosy jsem stříhal v režii a umírali jsme tam vedrem. Pořadatelé na nás ale mysleli a poslali za námi slečnu s občerstvením, která nabízela ledovou vodu. Měl jsem na uších sluchátka, abych slyšel komentátory, tak když mi nabízela vodu, jen jsem na ni pokýval…a ona odešla i s ní…teprve poté mi došlo, že v Bulharsku je vše naopak a kýváním říkáte, ne, děkuji… Závěr byl ale skvělý, junioři ovládli finále stovek, když získali všechny medaile a akademici z VŠB vyhráli celkové hodnocení. Nikdy nezapomenu na vítěznou hymnu v podání Vojty Vavrečky.

Největší vzpomínky mám ale na Tureckou Antálii. Kuba Pěkný se tam stal mistrem světa na stovce a reprezentace vytvořila nový světový rekord v požárním útoku, který mimo jiné platí dodnes. A já jsem si užil dobrodružství na letišti, když v letecké společnosti nemohli pochopit, že pasažér Jiří Krejčí z ČR a pasažér Jiří Krejčí z ČR nejsou jedna osoba, ale dvě (letěli jsme spolu s otcem) a stále jim do letadla někdo přebýval, protože Jiřího Krejčího z ČR už přece odbavili. Nakonec jsem se snad naučil i turecky a vysvětlil jim, že otec a syn se mohou jmenovat stejně a tudíž, máme letět dva a ne jeden. V letecké společnosti to tedy nakonec pochopili a zachovali se fantasticky, když mi jako omluvu nabídli volné místo v „business class“. Nakonec jsem jej přenechal otci, ať si to užije on a já letěl domů s naší televizní partou v klasické economic třídě.“