Asi každý fanoušek sledoval Mistrovství světa v požárním sportu, které letos zavítalo do České republiky.  Bylo to něco krásného. Jak pro nás „televizáky“ tak i pro diváky – co jsme slyšeli. Zároveň ale musím přiznat a to mluvím za celou televizi, že příprava byla dlouhá a chvílemi nekonečná. Někteří z nás spali v noci jen dvě hodiny, aby všechno ráno fungovalo jak má. Ale ve výsledku jsme odvedli práci, na kterou můžeme být pyšní.

Zeptali jsme se kapitánek a kapitánů reprezentačních družstev aby nám řekli, jak se jim celé mistrovství světa líbilo.

Dominika Klvaňová – kapitánka dorostenek
Tak Mistrovství světa bylo krásné. Hodně moc jsem si to užila. Měla jsem skvělý tým dorostenek, které byly skvělé a také skvělé trenéry. Určitě všem patří velké díky. Ta atmosféra, organizace a všechno kolem bylo skvělé. Nemůžu nic vytknout. Taky velké díky patří FIRETV, opravdu krásné záběry. Veškerá spolupráce během mistrovství světa byla dobrá. Klobouk dolů. Byl to nádherný zážitek, který všem zůstane dlouho v paměti.

Daniel Klvaňa – kapitán dorostenců 
Jako první bych chtěl poděkovat organizátorům, technické četě, dobrovolníkům, naší šéfové Monči Němečkové a všem co se na tomto mistrovství podíleli. Opravdu klobouk dolů za tak krátký čas udělat tak krásné mistrovství jako bylo tady v Ostravě, opravdu paráda.Z pozice kapitána nemám ani slov. S klukama jsme byli parádní parta. A tolik srandy a všeho co jsme prožili, tak na to budu vzpomínat navždy. Byli jsme parádní kolektiv. Všichni jsme tahali za jeden provaz a i když jsme byli rozdělení na družstva áčko a béčko, tak jsme se všichni navzájem podrželi, podporovali a přáli si ty nejlepší výkony. Kluci, velké díky za mě a smekám před vámi. Dále trenérům patří velké díky, kteří to s námi celý rok vydrželi a na mistrovství nám taky hodně pomáhali a dávali nám cenné rady, moc děkuju. Poté naší milované masérce Leničce, která se o nás hodně starala a se vším nám vždycky pomohla. Byla to naše náhradní maminka. Když jsme byli na soustředěních i na mistrovství. Takže té bych chtěl taky moc poděkovat. Nesmím taky zapomenout na našeho šéfika Honzíka Peterka, který nám po celý rok všechno zařizoval a ve volném čase nám vymýšlel  různé aktivity. Takže taky Honzíku, velké díky. Je mi líto, že tuhle partu musím opustit, ale život jde dál a budu klukům přát jen ty nejlepší úspěchy a ať ukážou světu co dokáže Česká republika. Mistrovství světa bylo jedním slovem neskutečné. A moc velké díky patří fanouškům, kteří nás táhli do cíle co jim hlasivky stačily.

Markéta Marková – kapitánka žen

I přesto, že se Mistrovství světa v požárním sportu na poslední chvíli přesunulo do Ostravy, musím říct, že po organizační stránce bylo vše perfektně připraveno a program šlapal jako hodinky. Zato patří organizátorům velký dík a obdiv. Za sebe i za celý tým mohu říct, že jsme na MS přijely velice dobře připravené a těšily jsme se na závodní dny, kde jsme mohly změřit síly s těmi nejlepšími. Ale jak už to tak bývá, tak v domácím prostředí vzala nervozita za své a my jsme chybovaly. V kolektivních disciplínách jsme určitě pomýšlely na vyšší příčky, ale bohužel jsme v těchto disciplínách vyhořely. Na druhou stranu, i přes tyto chyby jsme celkově obsadily krásné 3. místo a já jsem moc ráda, že jsem se tohoto mistrovství mohla zúčastnit a být součástí týmu, který se jen tak nevzdává.

Pavel Krpec – kapitán mužů
Mistrovství světa v Ostravě pro mě bylo jedním z vrcholů mojí dosavadní kariéry. Asi každý závodník je rád za to když může běžet před domácími fanoušky, kteří byli fantastičtí. O to víc mě mrzelo, že se mi a i ostatním klukům nevyvedly individuální disciplíny. Ve kterých jsme měli určitě horké želízka v ohni. Jak již tradičně jsme se museli spolehnout na kolektivní disciplíny ve kterých se ukořistili dvě třetí místa. Škoda, že i přes tento úspěch nebyly výkony opět bezchybné, tím jsme se okradli o lepší umístění. I když jsem se bohužel setkal i s názorem „aspoň třetí“ tak pro mě to celkové třetí místo určitě úspěchem je. A musím s čistým svědomím uznat, že hold svět je pořád ještě o kus před námi. A nám nezbývá se jen zamyslet proč tomu tak je a co je pro to udělat abychom se dostali na jejich úroveň a nejlépe nad ní. Na závěr bych chtěl poděkovat všem fanouškům, organizátorům, rozhodčím a dobrovolníkům, kteří vytvořili skvělé mistrovství.

Ten rok byl událostmi našlapaný, prakticky od jara do podzimu se něco dělo. S naším štábem začal pravidelně jezdit Jirka Krejčí mladší a postupně se z něj stával právoplatný člen týmu. V roce 2012 se zúčastnil všech tří velkých světových akcí, tak dejme tentokrát prostor na vzpomínání jemu.

„Mezi štáb jsem se dostal díky mému otci, který v té době jezdil na velké akce jako jeden z komentátorů, a protože mě požární sport bavil, bral mě vždycky s sebou. Jako nejmladší člen týmu jsem byl ze všeho mírně řečeno vykulený. Kolem mě jména, která jsem znal hlavně z výsledkových listin, a já tehdy těsně po základní škole mohl tyhle borce potkávat. V tom roce jsem zvládnul všechny tři světové šampionáty.

První velkou akcí pro mě bylo mistrovství světa dorostu ve Valmieře. Z ní si toho tak úplně moc nepamatuju. Maximálně tak studené polévky s koprem, který tam dávali snad úplně do všeho a pak taky mistrovský titul Martina Lidmily mezi středními dorostenci. To tedy bylo finále…až po rozdělovač všichni čtyři úplně stejně a na rozdělovači taky…Nikdo nezapojil…První se ale ze šoku probral „Čmelda“, vrátil se, zapojil a doběhnul si pro zlato. A tam skočil do náručí svému tátovi a Kubovi Paulíčkovi.

Další velkou akcí bylo mistrovství světa akademiků a juniorů do 23 let v Bulharském Plovdivu. Hlavní vzpomínkou pro mě bylo vedro od samého rána až do večera. Přenosy jsem stříhal v režii a umírali jsme tam vedrem. Pořadatelé na nás ale mysleli a poslali za námi slečnu s občerstvením, která nabízela ledovou vodu. Měl jsem na uších sluchátka, abych slyšel komentátory, tak když mi nabízela vodu, jen jsem na ni pokýval…a ona odešla i s ní…teprve poté mi došlo, že v Bulharsku je vše naopak a kýváním říkáte, ne, děkuji… Závěr byl ale skvělý, junioři ovládli finále stovek, když získali všechny medaile a akademici z VŠB vyhráli celkové hodnocení. Nikdy nezapomenu na vítěznou hymnu v podání Vojty Vavrečky.

Největší vzpomínky mám ale na Tureckou Antálii. Kuba Pěkný se tam stal mistrem světa na stovce a reprezentace vytvořila nový světový rekord v požárním útoku, který mimo jiné platí dodnes. A já jsem si užil dobrodružství na letišti, když v letecké společnosti nemohli pochopit, že pasažér Jiří Krejčí z ČR a pasažér Jiří Krejčí z ČR nejsou jedna osoba, ale dvě (letěli jsme spolu s otcem) a stále jim do letadla někdo přebýval, protože Jiřího Krejčího z ČR už přece odbavili. Nakonec jsem se snad naučil i turecky a vysvětlil jim, že otec a syn se mohou jmenovat stejně a tudíž, máme letět dva a ne jeden. V letecké společnosti to tedy nakonec pochopili a zachovali se fantasticky, když mi jako omluvu nabídli volné místo v „business class“. Nakonec jsem jej přenechal otci, ať si to užije on a já letěl domů s naší televizní partou v klasické economic třídě.“