Minulý týden proběhnul v Pražském THEATRO Music Clubu křest kalendáře MISS Hasička a Hasič roku 2018. Tím byla udělána pomyslná tečka za minulým ročníkem a my jsme se rozhodli, že vám trochu představíme nejúspěšnější dívky a mladé muže z této zajímavé akce. Titulem Poctivá Miss Hasička Sympatie 2017 se chlubí osmnáctiletá Veronika Macháčková z SDH Milovice.

Ahoj Verčo, můžeš se našim fanouškům stručně představit?

Ahoj, momentálně jsem maturantkou střední školy oděvního a grafického designu v Lysé na Labem. U dobrovolných hasičů jsem od 7 let, jako malá hasička jsem si vyzkoušela všechny posty ale zůstala jsem na levém proudu. Dnes se věnuji dětem jako trenérka a pomocná rozhodčí na místních závodech. Mezi mé další koníčky patří starost o malé děti a také stát před objektivem jako modelka, baví mě kresba a jízda na snowboardu, kterou si pokaždé užívám naplno stejně jako hasičinu.

Když se vrátím úplně na začátek MISS, kdo tě vlastně přihlásil? Ty sama?

Nene, já si na to tolik nevěřila, ale jeden den jsem měla skvělou náladu a do toho mi volal trenér, který je zároveň i velitel našeho sboru, jestli bych se nechtěla přihlásit a zkusit to. Tak jsem se po cestě domů ze školy přihlásila

Stala ses Miss Sympatie, co to pro tebe znamená?

Celkově je to pro mě velká zkušenost a dokonce mě to i oslovilo a chtěla bych se něčemu takovému věnovat dál do budoucna. Nejvíc mě bavila ta parta lidí co se tam sešla, jak produkce, tak všichni finalisté

Profesionální focení byla tvá první zkušenost?

Takováhle ano, jinak jsem fotila s kamarády, kteří se focení věnují a s místní fotografkou pár fotek do kalendaře „Kouzelný svět“.

Jak dlouho fotky do kalendáře vznikaly? Co pro tebe bylo nejtěžší?

Fotilo se celkově jeden den, což nás všechny překvapilo. Nejtěžší pro mě nebylo asi nic. Celé focení jsem si moc užila. Byla to zábava,ale zároveň i práce ve které jsem se našla.

Ve velkých MISS většinou vítězky uvádí, že jim soutěž změnila život. Jak je to s tebou?

U nás se nic nezměnilo, mé okolí to vzalo suprově a já neměla důvod se měnit nebo tak něco. Takže vlastně pořád stejná Verča.

A třeba nějaké pozvánky na hasičské akce?

Nene to ne, myslím si že mě všchni berou tak jako normálně. Přeci jen jsem hasička jako oni a u nás se to takhle až nebere. Bydlím v menším městě a nějaké velké akce se v blízkosti neplánují. Navíc mě teď čeká maturita a pak přijímací zkoušky.

Kam se po maturitě chystáš?

Chtěla bych být učitelkou, buď v mateřské školce a nebo na základní škole učit výrvarnou výchovu. Ale vše se rozhodne podle výsledků v přijímacím řízení.

A co bys vzkázala těm, co ti posílali hlasy?

Že jim strašně moc děkuji, byla a je to obrovská zkušenost, která mi udělala a dělá radost.

Děkuju za tvůj čas a přeju ať se ti všechno daří

Také děkuji za rozhovor

Karel Švéda

Šárko, hned na začátku se tě zeptám, jak ses dostala k požárnímu sportu?
Byla to v celku náhoda. Tým starších našeho sboru SDH Poniklá potřeboval doplnit tým jedním členem, který se jim zranil. Prostřednictvím mého bratra mne oslovili a v roce 2006 jsem měla možnost se účastnit prvního MČR Plamen v Liberci. Od té doby se to se mnou veze.

Jaký byl tvůj úplně první závod?
Co si vzpomínám, můj první závod na 100 m překážek v rámci okresního kola dorostu proběhl ve Vilémově na písčině, kde se běželo po celkem vysoké trávě, snad i přes cestu. Už si nepamatuji výsledný čas, ale byla jsem v jednotlivkyních celkově druhá za Zuzkou Mládkovou. Byl to tenkrát velký úspěch doběhnout až do cíle.

Vzpomínáš na něj ráda?
Vzpomínám na něj ráda. Kde jinde se má člověk naučit závodit a koordinovat tolik pohybů, které obnáší disciplína 100 m př., než na malých rodinných závodech, kde fandí jeden druhému a lidi se tím hlavně baví.

Jak probíhaly tvoje tréninky dříve?
V rámci školy, sportovního gymplu v Jilemnici, jsem trénovala systematicky 4 – 5x týdně a účastnila se různých atletických závodů. Z čehož jsem těžila a těžím v požárním sportu.

A jak teď?
Strukturu tréninků jsem v podstatě nezměnila, jen z časových důvodů je problém trénovat tak často. V zimě rozvíjím fyzičku a v sezóně piluji techniku a udržuji rychlost.

Jakou máš zimní přípravu?
V zimě jezdíme jednou týdně do Jablonecké haly a pak využívám kopečků a rovinek v naší vsi. Občas vytáhnu běžky nebo si jdu pinknout volejbal.

Když se podíváme na tvou velkou škálu úspěchů, kterého si nejvíce vážíš?
Za svůj největší úspěch považuji překonání šestnáctkové časové hranice (15,89 s) v letošním závodě Českého poháru v Pískové Lhotě. Trošku mě mrzí, že můj vrchol sezony přišel trošku pozdě, ale o to víc mě to motivuje do další sezony, v které chci zlepšit techniku, která mě ještě brzdí.

Když se řekne mistrovství světa v Ostravě. Co se ti vybaví? Jaké máš vzpomínky?
Jak už to bývá, na domácí půdě se každý snaží ukázat v co nejlepší světle a předvést skvělé výkony. Bohužel se nám příliš nedařilo a vybrali jsme si smůlu, kde jsme mohli. Nakonec třetí celkové místo pro nás bylo odměnou po náročném týdnu. Na Ostravu vzpomínám ráda, zažili jsme veselé chvilky s naším maskotem Vendelínem i s trenéry. Osobně jsem byla šťastná za to, že jsem se po nesnázích nakonec dostala na stovce do finále, ve kterém se to ruskými závodnicemi jen hemžilo a vybojovala druhou pozici.

A celkově, jak bys shrnula sezonu 2016?
Jako každá jiná sezona byla velmi pestrá. Začala tradičně halou a skončila zdařilou Pískovou Lhotou. Osobně tuto sezonu považuji za veleúspěšnou. Moc si cením stříbrné medaile z MS a vylepšení národního rekordu na MČR V Brně (15, 97 s) a zároveň následného zlepšení v Pískové Lhotě (15, 89 s). Nejvíce mě těší právě posuny v časech. Pořád věřím, že mé schopnosti nejsou zcela vyčerpány.

Děkujeme za rozhovor

Adam Mráček