Hned na začátku by mne zajímalo, jak ses dostala k požárnímu sportu?

K požárnímu sportu jsem se dostala přes svoji rodinu, jelikož se mu všichni aktivně věnují. Největší zásluhu má na tom moje máma, která je trenérka žáků od nás z Morkovic.

 Když jsi začala závodit, měla jsi tušení, že by ses jednou podívala na mistrovství světa?

O MS jsem vždy snila, ale nikdy jsem absolutně nevěřila tomu, že mně do reprezentace dorostenek ČR vezmou. A taky, že poznám tak výborné trenéry, kteří se mnou udělají velký kus práce a tolik mi pomůžou. Je to hlavně jejich zásluha a díky nim bych teď nebyla tam, kde jsem.

Měla jsi jako dítě nějaké cíle v požárním sportu?

Od doby, kdy jsem se začala aktivně věnovat požárnímu sportu, jsem měla sen se dostat na mistrovství světa a získat nějakou medaili, nejlépe sama za sebe. Můj sen se stal skutečností a to hned  tři roky po sobě.

Vzpomínáš si na svůj první závod?

Můj první pořádný závod byl nejspíš na 60kách v Olomouci, kde jsem si zaběhla v mladších žačkách čas nějakých 18 s. Absolutně jsme s mámou nevěřily, že se takový čas dá zaběhnout, ale když se podíváte, dnes je to na úplně jiné úrovni. Jinak jsem samozřejmě objížděla nějaké závody s našimi žáky a vždy jsem pomáhala u koše.

Teď se trošku podíváme do současnosti. Jak tě u požárního sportu podporuje tvoje rodina?

Mám úžasnou rodinu, o tom není pochyb. Máma se mnou jezdí na každé závody, co to jde a vždy mi staví rozdělovač, což je i můj takový talisman. Táta má vždy nějaké průpovídky, že se mu moc nechce, ale stejně vždy nasedne do auta a jede se vždy rád podívat. Sestra mne podporuje hlavně psychicky, když se mi závod podaří, řekne, že to bylo skvělé a je pyšná na svoji mladší sestru. Zatímco, když se závod nepovede, obejme mně a řekne mi, že příště to bude určitě lepší a natrhnu jim zadky.

Jsi teď v prvním ročníku na gymnáziu. Jak zvládáš požární sport se školou?

Jsem na sportovním gymnáziu a mám zaměření na atletiku, tudíž mám tréninky každý den dvoufázově. Když si uvědomím, že nic jiného kromě učení, spaní, trénování a mého oblíbeného jezení nedělám, tak jsem na tom psychicky docela špatně. Občas mám i záchvaty vzteku a breku.

Máš i nějaké uvolnění skrz tréninky?

Zatím žádné pořádné uvolňování nemám. Hned od druhého pololetí budu mít individuální studijní plán. Budu více omlouvaná ze školy a také budu moct i na tréninky třeba místo školy.

Poslední na co se budu chtít zeptat je Ostrava. Jak vzpomínáš na mistrovství světa s postupem času?

Na mistrovství světa v Ostravě vzpomínám velice ráda, protože to bylo snad nejlépe organizované mistrovství ze všech tří, na kterých jsem byla. Navíc největší díky patří našim fanouškům, kteří jsou vždy super. Bez nich by to prostě nešlo. Zároveň bych chtěla strašně vrátit čas, kdy jsem běžela finálovou stovku. Doteď mne moc mrzí, co se mi stalo, protože takovou hloupou chybu jsem snad nikdy neudělala.

Zkus čtenářům popsat, jaké pocity jsi prožívala v ten večer, kdy jsi zaběhla třetí místo na věžích a následné ovace a vyhlášení.

Je úžasný pocit, když říkají vaše jméno při finálovém běhu a čeští fanoušci začnou pokřikovat a fandit. Vždy mám z toho husí kůži po celém těle. Po pravdě, do finále jsem šla s tím, že jsem se necítila moc dobře. Začala mne bolet trochu hlava a tuhly mi nohy. Nějak jsem to ale zvládla a bylo z toho 3.místo. Velkou zásluhu na tom má určitě trenér Kuba Arvai, který po mně kolikrát musel řvát a hlavně za to, jak moc mne motivoval a drtil. Samozřejmě, když jsme odjížděli na ubytování, v autobuse jsme celou dobu zpívali. Prostě jsme se z toho všichni radovali. Jediné, co si pamatuji z večera je, že jsem celou dobu nosila na krku medaili a pořád jsem něco jedla.

Děkujeme za rozhovor

Adam Mráček