Dana Butulová má letos za sebou průlomový rok. Čyřiadvacetiletá závodnice z Poniklé pracuje jako kosmetička a požární sport je pro ni zábavou. Letos kromě zlepšených osobních rekordů a medaile z mistrovství republiky si dovezla i medaili z mistrovství světa. Původně bronzovou, ta ale bude nakonec stříbrná.

Ještě jednou se vraťme k letošnímu MS. Bylo tvé první a zároveň hned medailové. Jak jsi to všechno vnímala?

Mé pocity byly smíšené a strašně jsem se těšila. S holkama jsme se sice vídaly na soustředěních, známe se ze závodů, ale tohle bylo něco jiného. Po skončení mistrovství jsem byla plná euforie a těšila jsem se hlavně na shledání se svou rodinou a přáteli, kteří mě podporovali po celou dobu.

Čtvrt roku po mistrovství přišla zpráva o dopingu vítězné ruské závodnice. Jak se na to teď s odstupem času díváš a změnilo se tím pro tebe něco? Jsi ráda za dodatečnou stříbrnou medaili, máš znovu radost, nebo už si to prostě nevychutnáš takhle zpětně?

Samozřejmě radost mám velikou, ale beru to spíš jako fakt. Atmosféru na mistrovství a tu radost po doběhu do cíle už mi nikdo nevynahradí.

Jak bys zhodnotila právě skončenou sezónu? Co pro tebe bylo nejtěžší?
V uplynulé sezóně bylo asi nejtěžší skloubit a časově sladit jak život osobní a pracovní, tak tréninkovou přípravu a samotné závody, kterých letos bylo opravdu hodně. Hodnotím ji velmi kladně, ačkoli v některých případech chybělo trochu toho štěstíčka a výsledek mohl být ještě malinko lepší.
Poprvé jsme letos odjezdily celý seriál Extraligy HVP v požárním útoku, kde jsme získaly se Špuntorkami z Jinolic krásné stříbrné umístění v celkovém hodnocení.
Velkým úspěchem byl také loňský titul na MČR v Liberci, který byl historicky první pro SDH Poniklá.

Na který závod letos vzpomínáš nejraději a proč?
Rozhodně na semifinálový běh v Ústí. Nevěřila jsem svým uším, když jsem slyšela čas 16:23. Do cíle za mnou přiběhl můj kluk a hned za ním celý tým a všichni mi gratulovali.

Naopak, který závod bys letos nejraději vymazala a proč?

Vymazala bych stovky v Ostravě, na kterých jsem nebyla.

Jak dlouho se věnuješ PS a jak ses k tomu dostala?
Ke sportu všeobecně mě vedli rodiče už jako malou. U nás v Poniklé za mého dětství byli hasiči kroužkem zábavy, přátelství a úspěch, potažmo dobrý výsledek, byl spíše tou přidanou hodnotou, ne samozřejmostí.

Dělala jsi i jiný sport, nebo současně se i věnuješ nějakému jinému sportu

Jako malá jsem hrála i fotbal, který mě moc bavil, ale v páté třídě jsem se rozhodla přejít na sportovní školu do Jilemnice, kde už na fotbal nezbyl čas. Na škole jsem se pak věnovala běhu na lyžích a poté i atletice. Aktuálně dělám prostě to, co mě baví.

Máš nějaký svůj sportovní vzor?

Vzor, ten úplně nemám. Před každým závodem mám většinou svůj flow, kde si říkám: „Nepo*er se, prostě to udělej, umíš to!“

Jaká máš svá osobní maxima v PS?

No, myslela jsem si, že jsem předvedla své maximum na mistrovství republiky v Ústí nad Labem, ale na MS v Rusku jsem šokovala i sama sebe Ve finálovém běhu jsem zaběhla čas 15:87 s, to je nyní můj osobní rekord, a stačilo to (teď už) na celkové druhé místo.

Co tě na požárním sportu vlastně nejvíc baví?

Hlavně to, jak je kolektivní. Pocity z výsledku nejsou jen vaše, ale celého týmu. Jste jako jeden, máte stejný cíl, to je na tom to dokonalé. Nicméně tento sport je velmi pestrý, nejde jen o rychlost, jde i o šikovnost a zručnost, to mě na tom baví.

Jak probíhá tvoje příprava? Jednak celoročně a jednak jak třeba vypadá takový tvůj běžný den.

Noo, to je teda otázka pro mě Jako kosmetička jsem závislá na lidech, takže to s časem není úplně jednoduché. Nicméně, tento rok jsem tomu dávala jako nikdy. V zimě proběhla i víkendová soustředění, kde jsme se věnovali hlavně výstupu na věž. Tahle disciplína pro mě byla úplnou novinkou. Od ledna máme každý pátek možnost chodit trénovat do atletické haly v Jablonci. Takže zkráceně, má příprava začíná až v lednu, po každé sezóně potřebuji pořádně vydechnout, abych měla chuť se do toho znovu opřít

Už loni jsi začala stoupat výsledkovými listinami, ale letos byl ten průlom markantní. Co se stalo, co jsi změnila?

Hlavní změna u mě nastala asi v době, když se můj status změnil ze svobodná na zadaná. Mám vedle sebe člověka, který má spoustu zkušeností a cit pro detail, je to takový můj partner a trenér v jedné osobě. Hodně mi pomáhá a je mou oporou.

Jaký máš cíl pro rok 2020 a jaký máš cíl celkově(výhledově do dalších let) ?

Chtěla bych udržet pohromadě tým v Poniklé, jelikož to jsou mé fialové střely. A samozřejmě chci na sobě dál pracovat. Uvidíme, co to přinese.

Co bys popřála fanouškům požárního sportu?

Především bych chtěla poděkovat Všem, co mi napsali a gratulovali. Tolik reakcí jsem vážně nečekala.
Fanouškům bych chtěla popřát hlavně zdraví, to nic nenahradí. A přála bych si, aby i nadále dělali náš sport pro radost, a nehnali se jen za výsledky.

Text a foto: Karel Švéda

V roce 2013 obsahovala nabídka světových akcí jednu lahůdku navíc, a to hasičskou olympiádu CTIF, kterou hostilo francouzské městečko Mulhause. Pro české barvy to byly medailové žně, hlavně zásluhou dobrovolných hasičů, ve všech kategoriích.

Další významnou akcí bylo MS v jihokorejském Jin-ju, kde získal Kuba Pěkný stříbro ve dvojboji. Bohužel na tuto cestu jsme nesehnali peníze a ani se nám nepodařilo dostat do oficiální výpravy, takže obrazových materiálů je poskrovnu. Něco málo obrázků nám poskytnul Kuba Arvai.

Zlaté opojení si vychutnali i dorostenci na MS v Podolsku. Poprvé v historii se některý z českých hasičských týmů stal světovými šampiny. A sláva to byla veliká…

Na MS juniorů do ruské Jaroslavle jsme vyslali našeho spolupracovníka Pavla Straku, který na svůj výjezd vzpomíná takto: „Byla to moje první zahraniční mise v barvách FireTV. Během příprav to již dlouho dopředu znamenalo vyřídit si cestovní pas a vízum do Ruska. Týden před odjezdem se ale zjistilo, že při cestě vlakem, bude potřeba i tranzitní vízum do Běloruska. Naštěstí se všechno stihlo a zbývalo zabalit všechny potřebné věci, což u mě, jako reportéra výpravy, obnášelo dvě videokamery, fotoaparát a drobný materiál jako stativy, nabíječky a podobně.

Příjezd do Moskvy byl skvostný. Už předměstí Moskvy nás vítalo velkými mrakodrapy. A to množství lidí všude. Je tam vidět obrovský rozdíl mezi bohatstvím a chudobou. Ubytování v hotelu bych srovnal s takovou zanedbanější ubytovnou někde u nás. Například sociální zázemí tam bylo hodně staromódní. Cesta autobusem po ruských dálnicích bylo také něco neuvěřitelného, je to úplně jiný svět. Když vás osobák nemůže předjet vlevo, zkusí to zprava, jedním kolem v krajnici.

Celé mistrovství jsem si s klukama užíval stejně jako oni. I ty medaile jsme nakonec nějaké přivezli. David Dopirák urval stříbro na stovce, když ve finále málem spadl z kladiny a v celkovém hodnocení naše družstvo obsadilo bronzovou příčku. Velkým zážitkem byla návštěva místní diskotéky, kam nás nejdříve nechtěli pustit. Nakonec naše dvě průvodkyně vysvětlily ostraze, o koho se jedná, a už jsme byli uvnitř. Rusové umějí asi dobře jen vodku, protože to pivo co jsme si na té diskotéce koupili, se vůbec nedalo pít a to přišlo v přepočtu jedno na 120 Kč. Jízda taxíkem zpět na hotel to byl taky dobrej rachot. On to asi ani nebyl taxál. Stálo tam nějaký auto. Kluci se zeptali borce uvnitř, jestli by nás neodvezl na hotel. Borec řekl, že „Da“ a už jsme jeli. Vůbec se toho nebál, protože chvílemi, když se člověk kouknul na tachometr, na něm, upozorňuju, že ve městě, 120km/h. No co byste nechtěli za 100 rublů. Další zvláštní věcí v Jaroslavli byla strašně krátká noc. Šli jsme spát a za chvíli už zase svítalo. Ale to je asi tím, že Jaroslavl je hodně na severu. Za ten týden jsme si na to zvykli.

Poslední den před odjezdem se rozjela taková malá směnárna, každý chtěl něco vyměnit s ostatními účastníky šampionátu. I mě se podařilo směnit alespoň kšiltovku. Je podepsaná vlastnoručně od Vladimíra Sidorenka a mám ji dodnes.

Jsem rád, že jsem dostal od FireTV tu možnost cestovat s bezva partou sportovců tak daleko od domova.“